Start akce byl v Žacléři, už jen dostat se tam byl trochu logistický oříšek, chvíle před na pozdravení s pár známými, vyřešit nefunkční tracker výměnou za jiný a pak už do sedel. Formát akce dával jen povinné průjezdní body na rozhlednách v pohraničí, trasu si každý volil sám. Od začátku se jelo docela svižně, mě poměrně vyhovuje se trochu zmáčknout jízdou s více lidmi, tady se to různým trasováním neustále rozpadalo a zase sjíždělo až jsem udělal chybu, přejel jednu svoji odbočku, a protože se mi nechtělo vracet, natáhnul jsem si první úsek asi o 5 km nad plán a na Ještěd, kompletně zahalený do mlhy, vyjel někde hluboko za čelem závodu a už se nebylo koho držet. Tím začaly první trasovací problémy.

Ony totiž mapy.cz nepustí silniční kola do některých i sjízdných úseků a když to plánujete, je potřeba nechat tam horská kola a ručně to opravit, jenomže já spoustu těch oprav zanedbal nebo přehlídl, a tak mě šipka v navigaci neustále stáčela mimo a já neustále zastavoval a na mobilu kontroloval trasu. A popravdě, vzít to po státní na Děčín nebyla dobrá volba. Před stoupáním na Kamenický Šenov začalo pršet, tím začala druhá sada problémů. Nepromokavé návleky na boty po půl hodině v dešti usoudily, že stačilo a v botách se udělal bazén. Vydržel tam s obměnami až do konce. Na třetí sadu problémů, technické potíže, došlo na konci průjezdu Teplicemi defektem zadního kola. Protože týden před akcí mi odešel ořech a já jel na vypůjčeném zadním kole, neměl jsem dost zkušeností s nahozením pláště a při souboji s technikou postupně zlomil obě montpáky, řešení defektu tak zabralo skoro hodinu.

Na Horu sv. Kateřiny, rovněž schovanou v mlze, jsem po dvou terénních vložkách přijel o půlnoci. Protože letos už mi Krušné hory byly do nohou dvakrát dány, další cesta měla vést spodem, to nejspíš nebyl dobrý nápad, takže na Bublavu mi to trvalo dalších 10 hodin a jeden defekt. To pravé peklo ale nastalo až po sjezdu z Bublavy, projel jsem nějakými ostrými kamínky a v plášti jich asi 20 zůstalo. Další hodinu mi trvalo nožíkem vyrýpat všechny kamínky, sundat plášť otvírákem ze švýcara, několikrát zalepit duši, zjistit, že stále nedrží tlak, vyměnit duši za jinou, taky ji píchnout zapomenutým kamínkem a po kouscích a za neustálého zastavování k dofouknutí se přesunout do Sokolova. Při jedné z těchto zastavovacích akcí mi opřené kolo podjelo tak blbě, že mi po spadnutí zůstala ohnutá patka přehazovačky, po ručním rovnání to nějak šlo, ale na 42 zubů už nešlo přehodit, postupně pak začalo odcházet řazení směrem dolů, takže v závěru bylo občas nutné za jízdy vycvaknout nohu z pedálu a kopnout patou do přehazovačky, aby se pohnula.

V Sokolově měli aspoň ty montpáky a další lepení, silniční duši s dlouhým nebo demontovatelným ventilkem v neděli neseženete. Trvalo dalších 100 km, než jsem lepením pochytal v duši zbytek děr. A pak, po nočním přejezdu do Jižních Čech, začalo u Hluboké nad Vltavou znovu fest pršet, návleky na botách povolily rovnou a do kempu v Tušti přijela jen moje klepající se promrzlá troska. Dal jsem dobíjet baterky do svítilny a powerbanky a odešel se ohřát do hospody, fakt nepochopím, proč v tom hnusným počasí potřebovali mít otevřený dveře ven.

Pršelo pořád a radar se tvářil, že ještě dlouho bude, nastalo rozhodování, buďto projet dalším deštěm a zkrátit trasu, nebo projet dalším deštěm a pokračovat podle plánu. Koupil jsem gumové úklidové rukavice a zvolil pokračování s tím, že horší už to snad nebude. Bylo. Dalších 100 km v dešti, v botách bazén a v rukavicích taky, co propršelo bundou do rukávů, nateklo pěkně dovnitř. Jasně, můžete to kdykoliv vzdát, jenomže se to snadno řekne, sice vzdáte, ale co pak, pořád sedíte na autobusové zastávce kdesi v půlce Dolního Rakouska, než přemluvíte nějakého kamaráda, aby vás přijel vysvobodit, bez pohybu zmrznete. A tak jsem jel dál.

Někde před Laa konečně přestalo pršet, jenomže za slovenskými hranicemi zase začalo. Tu nejhorší část mi zase zachránila autobusová zastávka. Mohl bych pomalu sepsat žebříček nejlepších zastávek, suverénně by vedly ty v Jeseníkách, tam mívají i dveře a knihovničku, druhý konec by patřil těm v Západních Čechách, tam často není ani lavička. A když lavička, tak prosím širší, ať se na ní dá lehnout. Já teda na spaní moc neměl pomyšlení, ne že bych nebyl unavený, ale nechtělo se mi rozdělávat a zase balit to ležení, když by mi v něm stejně asi byla zima. Takže jsem většinu pauz spal takzvaně „na klíče“. Když jste hodně unavení až někam k mikrospánkům, sednete nebo lehnete až v jakési křeči, do ruky si vezmete klíče a odpadnete, někde tak po půl až třičtvrtě hodině ta křeč povolí, klíče vypadnou z ruky a vás to probudí, tou dobou už je vám fakt zima, a tak vlastně uvítáte variantu jet dál, protože do kopců se člověk alespoň zahřeje.

K další rozhledně nad Brestovcem jsem dojel krátce po svítání, z rozhledny nezbylo nic, evidentně ji sežrala trámovka. Další zastávka měla být až na Valašsku, bylo v plánu tuhle část vzít po hlavním tahu a byla to dobrá volba. V Uherském Brodě jsem sehnal ve výrobně lehokol AZUB nějaký olej na řetěz, díky moc. Na cyklostezce před Rožnovem mi pak chvíli potáhl v docela slušném tempu náhodný cyklista na gravelu, to mi taky docela pomohlo, díky mu za to.

A pak už stoupání k rozhledně na Velký Javorník, strašnej kopec, trvalo to víc než hodinu, bez možnosti zařadit nejlehčí převod jsem půl kilometru před vrcholem slezl a potupně to došel pěšky, navíc nahoře neberou karty a pro mlhu nebylo z rozhledny vidět nic. Takže sjezd zpátky do Frenštátu, průjezd částí úseku, kde se jezdí Lichnovská 24hodinovka, ale v opačném směru, což je docela zvláštní, když to místo máte prošlápnuté stovkami průjezdů, ale ten druhý směr vůbec neznáte a pak už dalším úsekem na Praděd. Další noční průjezd. Ve čtyři ráno nahoře, pak sjezd s nějakým mikro spánkem, a to je vždycky lepší si pak na chvíli lehnout.

Na Hvězdě sice byla zima, ale nepršelo, to začalo až ve sjezdu do Jeseníku, teda spíš taková ta mlha s deštěm, ale vydrželo to skoro až do Klodzka. Ta hlavní silnice přes Polsko vůbec nebyla dobrý nápad, plná kamionů se strašným provozem. Vedlejší silnice zase byla samá díra nebo záplata. Vzhledem ke stavu pozadí mi připadlo lepší pokusit se přežít ty kamiony a vedlejší cestu opustit.

K poslední rozhledně nad Náchodem už to naštěstí bylo po pěkné boční silničce a udělalo se i docela hezké počasí. Nahoře bylo nutné svést ještě drobný souboj s restartováním navigace, ale posledních asi 55 km už jsem docela znal, to bych dojel i bez ní. Kousek před cílem na mě čekal Tomáš Zaplatílek, startovali jsme spolu, dojeli jsme spolu, finišerské tričko mám ale jen já, Tomáš to zabalil v Břeclavi z druhého průběžného místa a já se mu vůbec nedivím, byla to vážně docela tvrdá akce.

Poučení na závěr? Asi žádné, možná jen, že sami to doma nikdy nezkoušejte. K tomuhle typu akci vede dlouhá cesta a mě teď čeká rozhodování, jestli po ní půjdu dál. Ty zážitky za to sice fakt stojí, ale možná bude lepší se po cestě okolo hranic zamyslet nad tím, že některé hranice je lepší nepřekračovat.